Optimistické výhledy

23. 07. 2014, Ondřej Hergesell

Rozhovor s generálním ředitelem ICZ a.s. panem Bohuslavem Cempírkem pro časopis CIO Business World

Rozvoji e-health v Česku brání nejasná legislativa i samotní lékaři, říká v rozhovoru generální ředitel společnosti ICZ Bohuslav Cempírek.


Jaký byl loňský rok z pohledu ICZ?
Nedopadl tak, jak jsme očekávali. K propadu došlo především na Slovensku, což nám trochu zkazilo výsledek celé skupiny. Ale upřímně řečeno, na to, jak situace vypadala v polovině roku, kdy jsem byl poměrně nervózní, můžeme být s celkovou bilancí nakonec v zásadě spokojeni. A kupodivu i výhled na letošek je poměrně optimistický.

Na základě čeho?
Z loňska se přesunuly některé významnější kontrakty a podařilo se nám uzavřít projekty, které byly dlouhodobě připravované, převážně v zahraničí. Například na Ukrajině jsme záhy po Novém roce podepsali smlouvu, na kterou jsme se připravovali téměř tři roky. Bohužel si ale nemyslím, že by to byla obecná charakteristika pro IT trh, spíše je to dáno shodou náhod.

Jak významný byl loňský propad tržeb a o kolik procent byste letos chtěli růst?
Meziroční snížení tržeb bylo v řádech jednotek procent, a predikce pro letošek? Takto na začátku roku se to odhaduje složitě, navíc v IT byznysu nikdy nevíte, co se stane, zvláště když se orientujete na státní sektor. Nicméně – za příznivých okolností by mohl být růst i dvouciferný.

A jaký je váš výhled pro celou českou IT branži?
Já byl vloni poměrně optimistický, protože jsem se domníval, že vláda bude víceméně stabilní, což se pozitivně projeví u zadavatelů i dodavatelů. Jenže vloni se celá politická sféra „třikrát otočila“ a byznys dopadl, i z těchto důvodů, ne zcela příznivě. Pro tento rok jsem z tohoto hlediska naopak trochu skeptičtější, protože než se ustanoví náměstci nové vlády, než se ministři opravdu zorientují, dohodnou na prioritách, bavíme se spíše o polovině roku 2015, kdy by na IT trh mohl dorazit nějaký pozitivní projev.

Kolik procent obratu skupiny uskutečňujete na domácím trhu, tedy v Česku?
Za lokální trh považujeme Česko i Slovensko, zahraničí je až za těmito hranicemi. Domácí byznys stále tvoří majoritu, aktuálně kolem 75 procent, a to přestože v posledních třech letech poměr zakázek z ciziny roste.

Jaký potenciál vidíte na českém trhu?
Pro nás je stále nejdůležitější segment veřejné správy, ať už jde o zdravotnictví, vnitro, resort průmyslu, dopravy, spravedlnosti či další. Z produktového hlediska se zaměřujeme především na vývoj aplikací na zakázku. Dnes je stále větší poptávka po centralizovaných řešeních, která mohou z jednoho místa řídit, dohlížet či sdružovat různé údaje, což je typicky právě státní správa. Registry nebo jiný interní informační systém jsou oblasti, kde se spousta dat centralizuje na jedno místo, jednotně spravuje a určitým způsobem se využívá.

A právě zde stále existují příležitosti k rozvoji, poněvadž na spoustě úřadů stále ještě neexistuje centralizace. Jde přitom o věci důležité pro občany i pro stát – jako příklad lze uvést třeba otázku zbraní, kde se i v době komputerizace celá evidence vede na kartičkách. Další z oborů, kde se o nutnosti masivnějšího zavádění IT technologií hovoří již několik let, je zdravotnictví.

Co podle vás brzdí rozvoj e-health v Česku?
Z mého pohledu jsou „zakopaní psi“ dva. První problém bych označil za objektivní, protože funguje úplně stejně v ostatních zemích EU, a tím je legislativa. Základem e-health je určitá centralizace citlivých dat, tudíž existuje veliký filozofický a dlouhodobý spor o to, čí ta data jsou a podle jakých principů lze s nimi nakládat. Tato problematická věc není uspokojivě a rozumně vyřešena nikde na světě.

Ten druhý subjektivní důvod je trochu kacířský, ale někdy to skoro vypadá tak, že ne zcela úplný pořádek ve zdravotnictví (platí to však i v jiných oborech) mnohým zúčastněným stranám docela vyhovuje – jak institucím, tak jednotlivcům. Jako by mnohde dosud přetrvávající nesourodá a neprovázaná data byla pro spoustu osob s různými zájmy vhodnější než transparentní systém.

Někdy až máme pocit, že v některých nemocnicích – bez ohledu na jejich význam, lokaci či velikost – narážejí naše snahy o elektronizaci na odpor. Proč by měl nějaký lékař najednou začít vykazovat svou činnost, když to tak nikdy nedělal? Proč by mu spoustu lidí mělo vidět pod ruku, jak léčí, co používá za medikaci a podobně? Zdá se proto, že to je druhý vážný problém, který bude nutné vyřešit.

Je podle vás v tomto směru rozdíl mezi veřejnou a privátní nemocnicí?
Rozhodně ano. V zařízeních, kde zřizovatelem v nějaké podobě je stát, kraj či město, běžně funguje „kočkopes“, kdy doktoři, kteří skutečně něco umějí, pracují v nemocnici přednostně na oddělení, ale často ještě bokem mají v daném zařízení svou soukromou praxi. A když tyto dva světy na sebe narážejí, může to být vážný principiální problém, neboť dříve či později se zájmy začnou křížit a privátní potřeby jdou na úkor celku. A to u soukromých zdravotnických zařízení není.

Která země je v zavádění e-health nejdál?
Norsko. V tom, co zavedli, a také v připravovaných koncepcích, jsou Norové – řečeno s nadsázkou – světelné roky před EU. Je to bohatý stát, takže si může dovolit investovat do elektronizace zdravotnictví obrovské prostředky, ale jsou i radikální v přijímání legislativních úzů. Byl jsem překvapený, když jsem se dozvěděl, že v Norsku funguje zákon o tom, že každý tamější občan má právo na absolutně identickou zdravotní péči. Což kromě jiného znamená, že mají nařízené komplexní půlroční prohlídky, které pro vzdálené oblasti zajišťují lékaři pomocí helikoptér. To je prostě mimo rozměr jakékoliv jiné země v Unii.

Zmiňoval jste projekt na Ukrajině. Co je to za byznys?
Je to jeden z největších projektů, který se nám tam podařilo uzavřít, síťařský projekt pro fúzi radarových dat. Zjednodušeně řečeno jde o sjednocení dohledu nad vzdušným prostorem Ukrajiny, s možností dohledovat celý prostor z jednoho místa, což dosud neměli. Projekt je postaven na technologii, kterou dobře umíme, tedy spojit data z různých kategorií radarů – včetně strategických či taktických – do jednoho obrazu.

Na jakou úroveň byste se chtěl dostat z dnešních zhruba 25 procent v horizontu tří až pěti let?
V segmentu IT je komplikované plánovat, vývoj je poměrně překotný a hodně těžko se odhaduje, ale v tomto směru se skutečně snažíme byznys účelně řídit. V našem tříletém plánu, který pravidelně aktualizujeme, abychom vždy měli výhled a drželi koncepci, máme cíl dostat se nad 50 procent obratu. Myslím, že je to realizovatelné a zmiňovaná zakázka na Ukrajině je toho důkazem.

Jde – obecně – spíše o úpravu řešení z Česka, nebo vyvíjíte pro zahraniční klienty nové produkty?
Snažíme se o určité procento replikací, ale udělat z lokálního řešení produkt do zahraničí – implementovatelný a provozovatelný – to je problém. Na práci, která trvá třeba rok a půl, musíte vyčlenit část kapacit na lokalizaci, překlady a podobně. K dovršení všeho je pravidlem, že když už se podaří takový projekt prodat, je napoprvé téměř vždy prodělečný. Je to opravdu problematické, ale myslím, že dnes už ICZ nějak tuto metodiku zvládlo.

Kolikrát musíte určitý projekt „otočit“ v cizině, aby se stal profitabilní?
Od druhého či třetího projektu to už většinou jde „do černých“. Problém je většinou první prodej, kde narazíte na spoustu drobností, se kterými jste původně nepočítali. U něj jde spíše o příležitost naučit se „to“ vůbec dělat. Rozdíl také hraje geografická vzdálenost: jinak se řeší problém u projektu pár kilometrů za hranicemi a jinak třeba v Kazachstánu.

Potřebujete na takto specifických trzích lokální lidi, nebo spíše vysíláte české profesionály?
Většinou se větší projekty dají prodat prostřednictvím partnera, tedy není úplně nezbytně nutné mít v místě své zastoupení. Ale zároveň si myslím, že je dobré tam mít nějakého spolehlivého a dobrého partnera lokálního, bez toho se na dálku asi rozumně prodávat nedá. Zřejmě největší byznys v zahraničí děláme na zmiňované Ukrajině, kde máme i lokální zastoupení, dokonce i své lidi – Čechy, resp. Slováky.

Chodíte do projektů na zahraničních trzích v konsorciích, joint venture formách, nebo jako subdodavatelé místních partnerů?
Snažíme se být subdodavatelem, někdy je to obráceně, kdy lokální firma pracuje pro nás. Specifický je z tohoto pohledu např. Vietnam, kde chtějí naši partneři zakládat společné podniky 50 na 50, což už ale zase může být poněkud problematické.

Jaký byznys ve Vietnamu ICZ dělá?
Tamní aktivity jsme zahájili víceméně s ohledem na dlouholeté vztahy mezi našimi zeměmi, ale žádnou smlouvu jsme tam zatím neuzavřeli. Rýsuje se několik zajímavých projektů, například rekonstrukce a digitalizace radarů či vybavení nemocnic. Vietnam je i díky jazykové blízkosti – oni hodně hovoří rusky – potenciálně zajímavý trh.

Která teritoria v zahraničí jsou pro vás tedy klíčová?
Momentálně máme poměrně veliký záběr, testujeme, kde se co dá prodávat. Daří se nám komunikovat i s EU, takže jsme schopni občas vyhrát i nějaký evropsko-unijní projekt, participujeme v určitých projektech pro NATO… Kromě již zmíněných teritorií se chceme zaměřit i na Afriku, byť nám „arabské jaro“ zkřížilo plány na některé projekty připravené pro arabský svět s partnery ze západoevropských zemí.

Africký kontinent není pro firmu našeho typu úplně špatný. Tamní vlády chtějí za relativně rozumné peníze vybavit svá letiště. Mám-li to shrnout – ano, zahraniční obchod je oblast, na kterou se nyní skutečně intenzivně soustředíme a do budoucna by měla být pro ICZ významnější.

Celý článek na: http://businessworld.cz/nazory/optimisticke-vyhledy-11777.


Rychlé vyhledávání